(Mach versus Machův princip - PDF).      
(Lokální rozcestník machovských stránek).      
 
 
MACH VERSUS MACHŮV PRINCIP
Jan Kadrnoška
©   www.themis.cz/mach
1
21. března 2007
 
Kompilát textů různých autorů v souvislostech.
 
Není to prach, který se snad za jedno století usadil na knihách Ernsta Macha
a poněkud zastírá dnešnímu čtenáři jeho dílo. Spíše je to oslnivý lesk úspěchu
teorie relativity, skrze nějž je dnes hůře rozeznat
myšlenky, kdysi bezprostředně ovlivňující několik generací fyziků.
Řada protagonistů zlaté éry počátku 20.století se hlásí k Machovým
myšlenkám jako k základnímu východisku většiny nových koncepcí o něž se opírá
moderní fyzika. Jedním dítětem této doby je také tzv. "Machův princip" - idea,
která byla vložena do samotného pedimentu obecné teorie relativity, ale o níž
zatím nikdo nenabyl jistoty co se týče její úlohy a smyslu, způsobu interpretace
a v důsledcích ani jejího správného vyslovení.
Téměř stoletá diskuse spojená s Machovým principem ukázala, že jeho podstata
zřejmě leží hlouběji než se dosud myslelo a zároveň že jeho objasnění se
zřejmě nebude možno vyhnout.
 
|1.| 
Na téma Machova principu bylo napsáno značné množství článků a knih a pokud
neznalý čtenář náhodně do některých nahlédne, může být hned zpočátku zklamán.
Totiž pravděpodobnost, že najde rigorozní znění principu, je nepatrná.
Nalezne spíše řadu odlišných výroků a sotva se
podaří najít alespoň dvě stejné formulace. Kromě výroků krátkých až
lapidárních jako "setrvačnost zde určuje hmota tam", nacházíme i sáhodlouhé
rozbory o rotujícím vědru, vzpomínající všechny Newtonovy hříchy
"absolutismu", přes zástupná tvrzení typu
"Machův princip pojednává o ... " - kosmologii, vzdálených galaxiích,
referenčních soustavách, strhávání prostoru, indukované setrvačnosti etc.,
až po obskurní spekulace o temné a celkové hmotě vesmíru, a kromě toho také
řadu soudů, co Machův princip není.
Tohoto jevu, tedy obtížné artikulace Machova principu, si všimla řada autorů:
Robert H. Dicke je například autorem článku "Many Faces of Mach" [1],
Julian Barbour [2] dokonce s nadsázkou píše "co autor, to jiné znění
Machova principu",
a tak podobně. Skoro by se i zdálo, že Machův princip je až tak mysteriózní,
že nakonec nikdo ani neví, jak vlastně zní.
Kryptické stigma si ostatně nese od narození: Machův
princip totiž především vůbec nevyslovil Mach!
Dohledat jeho původ je ale docela snadné.
Otcem Machova principu je Albert Einstein a křestní list byl vystaven
6. března 1918. V časopise ANNALEN DER PHYSIK, Vierte Folge 55, s. 241
v článku Principy obecné teorie relativity ,
(Prinzipielles zur allgemeinen
Relativitätstheorie) [3] poprvé vyslovil pojem Machův princip.
 
... Die Theorie, wie sie mir heute vorschwebt, beruht auf drei
Hauptgesichtspunkten, die allerdings keineswegs voneinander unabhängig sind.
Sie seinen in folgenden kurz angeführt und charakterisiert und hierauf im
nachfolgenden von einigen Seiten beleuchtet:
a) Relativitätsprinzip: Die Naturgesetze sind nur Aussagen über
zeiträumliche Koinzidenzen; sie finden deshalb ihren einzig natürlichen
Ausdruck in allgemein kovarianten Gleichungen.
b) Äquivalenzprinzip: Trägheit und Schwere sind wesensgleich. Hieraus
und aus den Ergebnissen der speziellen Relativitätstheorie folgt notwendig,
dass der symmetrische "Fundamentaltensor" (g&mu&nu) die metrischen
Eigenschaften des Raumes, das Trägheitsverhalten der Körper in ihm, sowie die
Gravitationswirkungen bestimmt. Den durch den Fundamentaltensor beschriebenen
Raumzustand wollen wir als " G-Feld" bezeichnen.
c) Machsches Prinzip 1): Das G-Feld ist restlos durch
die Massen der Körper bestimmt. Da Masse und Energie nach den Ergebnissen der
speziellen Relativitätstheorie das Gleiche sind und die Energie formal durch
den symmetrischen Energietensor (T&mu&nu) beschrieben wird, so besagt dies,
dass das G-Feld durch den Energietensor der Materie bedingt und bestimmt
sei.
1) Bisher habe ich die Prinzipe a) und c) nicht auseinandergehalten, was
aber verwirrend wirkte. Den Namen
"Machsches Prinzip" habe ich deshalb gewählt,
weil dies Prinzip eine Verallgemeinerung der Machschen Forderung bedeutet,
dass die Trägheit auf eine Wechselwirkung der Körper zurückgeführt werden
müsse.
 
do češtiny zhruba přeloženo:
 
... Teorie [OTR - obecná teorie relativity], jak se mi dnes jeví,
vyrůstá ze tří hlavních hledisek,
které ovšem v žádném případě nejsou navzájem
nezávislé. Mohou být zde krátce vysloveny takto:
a) Princip relativity:
Přírodní zákony jsou jen vyslovením časoprostorových úkazů; ty docházejí svého
přirozeného vyjádření v obecně kovariantních rovnicích.
b) Princip ekvivalence:
Setrvačnost a tíže jsou
identické. Z toho a z výsledků speciální teorie relativity nutně vyplývá,
že symetrický "fundamentální tenzor" (g&mu&nu) určuje metrické vlastnosti
prostoru, setrvačné chování těles v něm, jakož i (jejich) gravitační působení.
Takto, pomocí fundamentálního tenzoru popsaný prostor, označíme jako
" G-pole".
c) Machův princip : 1)
G-pole je úplně určeno hmotnostmi
těles. Takže, protože hmotnost a energie jsou podle výsledků speciální
teorie relativity rovnocenné, energie bude vyjádřená také symetrickým tenzorem
T&mu&nu, a můžeme říct, že G-pole je podmíněno a určeno tenzorem
energie a hybnosti. ..."
 
1) pod čarou :
Až doposud jsem neodděloval principy a) a c) jeden od druhého, což možná
působilo zmateně. Pojmenování "Machův princip"
jsem zvolil proto, poněvadž tento princip představuje zevšeobecnění Machova
požadavku, že setrvačnost musí být odvozena ze vzájemného působení těles.
}
 
Především jistě stojí za povšimnutí,
že tento pojem spatřil světlo světa 2 roky po Machově smrti,
(Mach zemřel 78letý ve Vaterstettenu (München) 19. února 1916) takže je
jisté, že Mach nejenže "svůj" princip nevyslovil, ale rozhodně ani neznal.
To samozřejmě vůbec neznamená,
že takto vyslovený princip nemá s Machem nic společného! Einstein byl
velký Machův obdivovatel a jeho přínosu projevil nejednou ocenění a respekt.
K Machovu dílu jako své hlavní inspiraci se mnohokrát hlásil
a i v pozdějších letech nejednou připomněl svou příslušnost k Machovým
myšlenkovým metodám.
Poznámka pod čarou zcela jasně vysvětluje pravé důvody, které Einsteina vedly
ke spojení "principu" c) s Machovým jménem. K přesvědčivějšímu pochopení vede
českého čtenáře jistě také přísnější překlad slova "Machsches" z němčiny -
ve správném
smyslu by se měl překládat jako "Machovský" nebo "podle Macha". Tyto termíny,
ačkoliv možná česky znějí nevhodně, zřejmě vystihují původní Einsteinův záměr
přiléhavěji. (V anglické literatuře, například, se většinou vyskytuje překlad
"Mach principle", "Mach's principle", opatrnější uživatelé ale také
překládají "Machian principle", "Principle of Mach".)
Samozřejmě v češtině patrně nelze, zejména ne už dnes, zavést jiný překlad než
tradiční "Machův". Každý kdo ho užívá by měl ale mít na paměti, že
personifikace v tomto případě není na místě.
Otázka, jakou roli Machův princip ve fyzice hraje, je vzhledem k pozdějším
potížím s interpretací původního Einsteinova výroku tak možná rovnocenná s
tím,
do jaké míry je Machův princip vůbec spojen s Machem, respektive s jeho dílem.
|2.| 
Dnešnímu, fyzikálně zaměřenému čtenáři může připadat originální
znění Machova principu jako až příliš samozřejmé.
To zřejmě proto, že po stoletém pěstování relativity
se pojmy tenzoru energie a hybnosti nebo zakřiveného časoprostoru povětšinou
staly familiární a zacházení s metrikou neeukleidovských prostorů patří už k
řemeslným technikám.
Povrchně bychom tedy dnes mohli přetlumočit originální Machův princip asi tak,
že
dráhy těles popisujeme jako geodetiky nějak zakřiveného prostoru, zakřivení
můžeme měřit nebo vypočítat a (tvrzení principu:) jediný zdroj pro výpočet je
rozložení veškeré hmoty, rozumí se její umístění a velikosti (hmotnosti)
se započítáním všech interakcí. Zakřivení, které je popsáno tenzorem křivosti
je tedy "přímo úměrné" rozmístění hmot a energií, které by mělo být formálně
matematicky popsáno stejným objektem, tedy tenzorem, v daném případě tenzorem
energie a hybnosti.
Takto vyslovený princip v "Machově duchu" je v souladu s heuristikou
Einsteinových rovnic, od nichž se pak (už bez Macha) odvíjí celá obecná
teorie relativity.
Ve zmiňovaném ustavujícím článku autor pokračuje obšírnějším komentářem
ke všem třem principům a vysvětluje: [3]
 
... Jinak je to s "Machovým principem" c); nezbytnost jeho splnění, na níž
trvám a kolegové to v žádném případě nesdílí všichni,
já sám pociťuji jako bezpodmínečně nutné.
Podle c) - v souladu s gravitačními polními rovnicemi - nemůže bez hmoty
existovat žádné G-pole. Postulát c) souvisí zjevně velmi úzce s otázkou
časoprostorových struktur celého vesmíru; protože na ustavení G-pole se
bude podílet veškerá existující hmota.
Jako obecné kovariantní polní rovnice gravitace jsem prozatím navrhl
 
      (1)       
G&mu&nu   =   -   &kappa (T&mu&nu - 1/2 g&mu&nu T)
 
... Tyto polní rovnice ale postulát c) nesplňují; neboť připouštějí řešení
 
      g&mu&nu   =   konst.    (pro všechna &mu a &nu),
      T&mu&nu   =   0           (pro všechna &mu a &nu),
 
Podle rovnice (1) by bylo tedy v rozporu s Machovým postulátem G-pole
myslitelné bez přítomné hmoty.
 
U kolébky Machova principu se tedy vynořuje, a jako sudička dohlíží na jeho
život, stará otázka Epikurova či Leibnizova, co je to prostor a je-li
dovoleno přisuzovat mu atribut "prázdný". Tato otázka se dotýkala v různých
souvislostech samozřejmě všech filosofů, a tak jako před Epikurem zůstává
stejně otevřená i po Leibnizovi.
Einsteina intenzivně trápila v korespondenčním dialogu 1916-18 s De Sitterem,
během níž do svých rovnic zavedl kosmologickou konstantu
&Lambda - ta působí jako činitel, zachraňující rovnováhu při obhajobě
tzv. statického modelu uzavřeného vesmíru
(opravuje levou strany rovnice (1) na G&mu&nu - &Lambda g&mu&nu).
To, že Einstein rovnou použil své
rovnice k výpočtu zakřivení hned celého vesmíru, dosvědčuje Machův vliv,
protože Mach se skutečně zabývá otázkou, jak může okolní vesmír jako celek
ovlivňovat pohyb částic.
|3.| 
Přehlédneme-li Machovo dílo, byť jen povrchně, nenajdeme žádné místo, v němž
by se Mach jakkoliv zmiňoval o tenzorech nebo by se vyjadřoval v pojmech
diferenciální geometrie. O zakřivení prostoru (bez příčinných souvislostí)
píše ve své knize "Space and Geometry" v poměrně obšírném, ale
nematematicky pojatém komentáři k Riemannově geometrii. Nezdá se proto, že
by Einstein čerpal inspiraci o zakřivení prostoru právě u Macha.
Spojitost Ernsta Macha s Machovým principem zřejmě tedy musíme hledat ve
zmínce o "Machově požadavku ...".
Machův odkaz je bohatý na články a korespondenci, ale profesor Karlovy
university pečlivě dbal na to,
aby své myšlenky vydal také knižně v přehledných kompilacích. Machovská
knihovna obsahuje nejméně 7 větších titulů na fyzikální a filozofická témata,
které bychom mohli označit za průkopnická.
Dílo, které vždy bylo nejčastěji citováno, je obdivuhodný svazek o pěti stech
stranách "Die Mechanik in ihrer Entwicklung historisch-kritisch dargestellt",
poprvé vydaný 1883 v Lipsku (Mechanika ve svém vývoji, líčeno historicko
kriticky, nebo bychom snad mohli opisněji přeložit Mechanika v zrcadle svého
vývoje...). Tato kniha se dočkala jen do roku 1912, kdy ji mohl autor ještě
korigovat, sedmi německých vydání, což svědčí o její ohromné popularitě.
Samozřejmě byla přeložena do všech hlavních jazyků (ačkoliv v podstatě
vznikla v Praze,
ke škodě Čechů nebyla doposud přeložena do češtiny), v Chicagu vyšla poprvé
anglicky v roce 1893 pod názvem The Science of
Mechanics. Einstein ji ve svých autobiografických poznámkách jmenuje
jako knihu, která "měla na mě hluboký vliv".
Svazek má 5 oddílů, 2 poslední se jen krátce dotýkají okrajových témat,
první - věnovaná principům statiky a třetí - shrnující postnewtonovské
koncepce analytické mechaniky, mají spíše historický ráz. Ústřední kritickou
pasáží je tak oddíl II. Vývoj principů dynamiky, kde jsou v deseti
kapitolách podrobně rozebrány problémy Galileovsko-Huygensovsko-Newtonovských
formulací. Zejména základní výroky, které Newton uvádí na počátku Principií,
podrobuje Mach systematické kritice. Nejostřejší námitky jsou vedeny hned
zpočátku
proti Newtonově definici pojmu hmotnosti, tedy Definici č. 1., kterou celá
Principia začínají.
Přestože je zřejmé, že Newton nevybudoval Principia na axiomech podložených
jím ex post do úvodu knihy, Mach nachází nečekaně těsnou souvislost úspěšných
Newtonových závěrů se způsobem zavedení hmotnosti, kterou Newton možná i při
sebekritické analýze podcenil. Mach velmi přesvědčivě odhaluje trhliny
v Newtonově konstrukci a poukazuje na dalekosáhlé důsledky (nikoliv
katastrofické, jako spíše přínosné), které mohou mít při řešení dalších
otázek mechaniky, ale i všech ostatních fyzikálních disciplín.
Mach píše: [4]
 
....
1. V předchozí diskusi jsme se důvěrně seznámili s Newtonovými idejemi a
jsme dostatečně připraveni podrobit je kritickému posouzení.
Zpočátku se omezíme na úvahy o pojmu hmoty a principu akce a reakce.
V následujícím posuzování nemůžeme tuto dvojici oddělit. V nich je obsaženo
jádro Newtonova úspěchu.
2. Na prvním místě, nemůžeme prohlásit pojem "množství materie" za dostatečný
k vysvětlení pojmu hmoty, protože sám výraz neobsahuje dostatečnou
srozumitelnost.
Mnozí autoři se obvykle spokojují s vysvětlením pojmu hmoty jako prostým
vyčíslením množství hypotetických atomů.
Tím ale jen přidáváme další pojmy, které sami potřebují vysvětlení.
Při spojení několika naprosto stejných, chemicky homogenních
těles můžeme s "množstvím materie" samozřejmě spojit ještě jasnou představu
a třeba také zjistit, že odpor ke zrychlení s touto veličinou vzrůstá.
Nechme ale chemickou homogenitu stranou a máme co dělat s hypotézou,
že různá tělesa v sobě obsahují cosi měřitelného,
co můžeme nazvat množstvím materie. Hypotéza, která sice může být z hlediska
mechanické zkušenosti oprávněná, se musí ale teprve zdůvodnit.
Když proto společně s Newtonem přijmeme předpoklad, že
tlak je projevem váhy, že p = m g, p' = m' g a v souladu s tím položíme
p/p' = m/m', dostaneme vzorec, na němž lze demonstrovat domněnku,
a ta musí být ještě odůvodněna, že hmotnost různých těles může být měřena
jedním, stejným, standardem.
Můžeme přijmout zcela nezávislý
předpoklad, že m/m' = p/p';
to znamená že poměr hmotností může být definován jako poměr tlaků vyvolaných
váhou při konstantním g.
Ale potom bychom měli opodstatnit
užití postupu, který vyplynul
z pouhého matematického zápisu principu akce a reakce a ještě dalších
vztahů.
3. Pokud dvě tělesa, přesně stejná ve všech ohledech, jsou umístěna proti
sobě, potom z hlediska symetrie očekáváme, že se budou pohybovat
na své spojnici se stejným, vzájemně opačným zrychlením.
Pokud ale tato tělesa vykazují sebemenší odlišnost ve tvaru, chemickém
složení atd., pak nás princip symetrie zradí, ledaže předpokládáme
nebo dopředu víme, že na stejnosti tvaru, chemického složení nebo
čehokoliv jiného nezáleží.
Jestli ale nějaký mechanický experiment jasně a nepochybně ukazuje na existenci
nějaké vlastnosti, která předurčuje jeho zrychlení, pak nic nestojí v cestě
k vyslovení následující definice:
Tělesa stejné hmotnosti nazveme taková tělesa, která při vzájemném působení
vykazují stejná a navzájem opačná zrychlení.
Takto můžeme jednoduše označit nebo pojmenovat
skutečné souvislosti mezi tělesy.
V obecném případě postupujeme podobně. Tělesa A a B získají, jako výsledek
vzájemného působení, zrychlení &phi a -&phi', kde směr zrychlení je určen
znaménkem.
Potom řekneme, že B má &phi/&phi' krát větší hmotnost než A.
Jestliže položíme A jako jednotku, přidělíme tomuto tělesu hmotnost
m, která udělí A m-krát větší zrychlení, než jaké mu A udělí jako reakci.
Poměr hmotností je v opačném poměru vzájemného zrychlení.
Tato zrychlení mají vždy opačné znaménko a proto dostáváme pouze kladné
hodnoty hmotností, jak požaduje naše definice a jak nám potvrzuje i experiment.
V našem pojetí hmotnosti není zaveden žádný teoretický předpoklad;
"množství materie" je zcela nadbytečné; vše, co definice obsahuje, jsou přesné
pojmy, stanovená a pojmenovaná fakta. ...
 
Filosoficky tedy naprosto jasné. Mach, jako skalní přívrženec fenomenologie,
se nesmlouvavě ptá, zda hmotnost je vlastnost nebo veličina a priori daná,
nebo nějakým způsobem odvozená. - Odpovídá ano, samozřejmě je odvozená a my
ji musíme měřit - pak je to tedy veličina
závislá na uspořádání experimentu, na použitých měřidlech nebo dalších
veličinách, které do měření vstupují.
Jsme-li schopni měřit zrychlení a můžeme-li tělesa pozorovat při nějaké
vzájemné interakci, pak tedy změříme i poměr jejich hmotností.
Je pozoruhodné, že první čtenáři Machovy Mechaniky ponechali bez povšimnutí
fakt, že takto stanovená hmotnost je závislá na soustavě, z které se
interakce pozoruje. Například André K.T. Assis ve své knížce
( Relational Mechanics, 6.4, 1999) k tomu poznamenává: [5]
 
... V této klíčové definici setrvačné hmotnosti Mach nespecifikuje jasně
vztažnou soustavu, vůči níž by mělo být zrychlení měřeno. Je snadno vidět, že
tato definice závisí na vztažné soustavě. Například pozorovatelé ve dvou
soustavách, které se navzájem zrychlují, naměří odlišné hodnoty poměrů hmotností,
když budou analyzovat tu samou interakci dvou těles... Uveďme příklad: uvažujme
jednodimenzionální problém dvou těles, 1 a 2, které spolu interagují a získají
zrychlení a1 a -a2
vzhledem k soustavě O. Nyní uvažujme soustavu O',
která se pohybuje se zrychlením a0 vzhledem k O. Zrychlení těles 1 a 2
vzhledem k O' budou dána: a1' = a1 - a0 a a2' = -a2 - a0.
S využitím Machovy definice je poměr hmotností vzhledem k O dán jako
m1/m2 = -(-a2/a1) = a2/a1, zatímco poměr hmotností vzhledem k O' je
m1'/m2' = -(a2'/a1') = (a2 + a0)/(a1 - a0) &ne m1/m2. Jinými
slovy, jestliže by bylo dovoleno použít k definici poměru hmotností jakoukoliv
vztažnou soustavu, ztrácí taková veličina význam. ...
 
Assis dále dovozuje, že Mach měl v kontextu na mysli inerciální soustavu a
jedná se tedy jen o okrajové nedopatření, ale je pravda, že se o tom
explicitně Mach nikde nezmiňuje. Daleko spíše byl Mach natolik
svobodomyslný, že si dovedl představit mechaniku, v níž by hmotnost
tělesa nebyla posvátným nedotknutelným číslem. Například Einstein v tomto směru
rozhodně žádné předsudky neměl.
Henri Poincaré ve svém populárním pojednání z roku 1905 Science and
Hypothesis (Chapter 6, Classical Mechanics.) píše na téma adorace hmotnosti
velmi přesvědčivě: [6]
 
... Víme, že k určení hmotností nebeských těles musíme přijmout docela jiný
princip. Gravitační zákon nám říká, že přitažlivost dvou těles
je přímo úměrná jejich hmotnostem; jestliže r je jejich vzdálenost,
m a m' jejich hmotnosti a k nějaká konstanta, jejich přitažlivá síla
bude kmm'/r2. To, co můžeme měřit, proto není jejich hmotnost nebo
poměr síly ke zrychlení, ale přitažlivá hmotnost; ne setrvačnost tělesa,
ale jeho přitahující síla. Je to opačný postup; užití něčeho, co není teoreticky
nepostradatelné.
Mohli bychom říci, že přitažlivost je nepřímo úměrná
čtverci vzdálenosti, aniž bychom tvrdili, že je přímo úměrná součinu
hmotností, tedy že je rovna f/r2 a ne kmm'/r2. Když by to tak bylo,
přesto bychom měli být schopni pozorováním relativního pohybu nebeských
těles vypočítat hmotnosti těchto těles.
...
Jinými slovy, pohyb těžiště
tohoto systému bude rovnoměrný a přímočarý. Zdá se, že zde máme prostředek
k definici hmotnosti. Poloha těžiště evidentně závisí na hodnotách odvozených
od hmotností; musíme zvolit tyto hodnoty tak, aby pohyb těžiště byl
rovnoměrný a přímočarý. To bude vždycky možné, pokud platí Newtonův třetí
zákon a obecně to bude možné jen jediným způsobem. Ale žádný systém neexistuje
tak, že by byl zbaven vnějších vlivů; každá část vesmíru, více či méně,
je subjektem působení ostatních částí. Zákon pohybu těžiště je jen tehdy
přesně pravdivý, když je použit na celý vesmír.
Ale potom, abychom získali hodnoty hmotností, musíme najít pohyb těžiště celého
vesmíru. Absurdita takového závěru je zřejmá; pohyb těžiště vesmíru nám bude
navždy neznám. Taková snaha je marná. Není úniku z následující definice, která
je přiznáním neschopnosti.
 
Hmotnosti jsou koeficienty, které je výhodné zavést do našich výpočtů.
 
Můžeme rekonstruovat naší mechaniku, když přiřadíme našim hmotnostem jiné
hodnoty. ...
 
|4.| 
Newton v 3. dílu Principií vypočítal z pozorování Medicea Sidera hmotnost
Jupiteru (ne absolutní,
ale jen relativní vzhledem ke Slunci, což dále není až tak důležité.).
Bez důkazu, jen z principu předpokládá, že je to
tatáž hmotnost, jakou bychom naměřili, kdybychom rozřezali Jupiter na malé
kousíčky, každý zvážili zvlášť na rovnoramenných vahách a sečetli.
Poincaré se může ptát
- ano, to je nějaké číslo, ale k čemu je dobré ? V tomto smyslu, pokud
Newtonově hypotetickému předpokladu uvěříme (a dnes se mu všeobecně věří),
můžeme například tvrdit, že průměrná hustota Jupiteru je srovnatelná s vodou
- a to můžeme tvrdit ze vzdálenosti 5 astronomických jednotek, aniž bychom se
ho dotkli.
Je to sice zajímavé a možná i užitečné pro geology,
ale v uspořádání, v jakém tuto informaci poskytla nebeská mechanika, je to
právě pro ni bezcenný údaj.
Nebeská mechanika má jasný program a jejím cílem je efemerida nebeských těles
(t.j. předpověď jejich polohy v čase ať už plynoucím dopředu nebo dozadu).
Znalost hmotnosti Jupiteru je zcela nadbytečná pro určení
jeho dráhy kolem Slunce (nejen vzájemné polohy, ale i polohy vůči firmamentu).
Kdyby byl na Jupiterově místě milionkrát lehčí asteroid, kroužil
by po stejné elipse.
Newton musí vysvětlit, na co vlastně svým složitým výpočtem přišel.
To je ovšem v Principiích zcela zřejmé: chceme-li počítat polohy ne dvou, ale
alespoň třech těles, je znalost těchto čísel - to jest hmotností všech třech
těles - nezbytná. Jediný problém, který si Newton nikde nepřipouští je v tom,
že hmotnost Jupiteru byla odvozena nikoliv z pozorování dvou těles, ale
fakticky z analýzy pohybů tří, respektive více těles.
Podle Newtonových schemat se soustava třech a více těles bude pohybovat
v závislosti na jejich hmotnostech. Jestliže ovšem budeme pozorovat tuto
soustavu z různých vztažných soustav a naměříme si z nich různé hmotnosti,
budou se potom tato tělesa pohybovat i po (topologicky) jiných křivkách.
To je ale rozpor, který nemůže připustit ani Newton ani Mach.
Na scénu tedy přichází otázka, jaká vztažná soustava je ta správná pro měření
hmotností a potažmo i budoucích pohybů.
Newton vyřešil tento problém jako matematik zavedením absolutního prostoru.
Pochopitelně si uvědomoval to, co mu řada vrstevníků okamžitě vytkla,
že absolutní prostor je jen myšlenková
konstrukce; ovšem co jiného pro popis přírody vůbec je zavedení čísel,
rovnic nebo diferenciálu? Úspěchy, které dosáhl, ho k zavedení absolutního
prostoru rozhodně opravňovaly.
Argumentaci v jeho prospěch vede velmi precizně
a v době vydání Principií se zdála být tak pevná, že kritici,
zpočátku jen intuitivní, nenacházeli žádné východisko, z kterého by proti
absolutnímu prostoru mohli vést frontální útok. Dokonce ani sám Leibniz (ovšem
zatížen svými vlastními plenistickými (t.j. prázdnotu nepřipouštějícími)
spekulacemi) ve věhlasném korespondenčním dialogu se Samuelem Clarkem nenašel
protiargumenty dostatečně pádné, aby absolutním prostorem otřásly.
Není známo, zda Clarke mluvil přímo ústy Newtonovými, ale v diskuzi vystupuje
jako nekompromisní Newtonův obhájce. V Pátém dopise, který bohužel Leibniz
už nemohl číst (Leibniz zemřel dříve, než mu mohl být dopis doručen
a je sporné, zda nebyl sepsán dokonce až po datu Leibnizovy smrti. Z etických
důvodů se proto také tento dopis v různých edicích vyjímá.), přichází
ke slovu hlavní trumf "absolutistické" doktríny - pokus s vědrem.
O dvě století později se problému s vědrem produktivně ujímá Ernst Mach.
Jeho principiální postoj je založen na důsledné relativizaci fyzikálních
veličin a podobným způsobem, jak to vyslovil v případě pojmu hmotnosti,
sbírá argumenty proti absolutizaci měřítek času a prostoru.
Nejprve dává slovo Newtonovi a cituje jeho výklad pokusu s vědrem a jeho
kritický postoj k němu (Principles, Scholium následující za úvodními
Definicemi): [7]
Citováno z Principií
2
 
"II. Absolutní prostor, ve své vlastní podstatě a bez ohledu na cokoliv
vnějšího, zůstává stále stejný a nehybný.
"Relativní prostor je nějaký pohyblivý rozměr nebo míra absolutního prostoru,
kterou naše smysly určují podle polohy vzhledem
k tělesům a který obvykle bývá pokládán za nehybný prostor...
"IV. Absolutní pohyb je přemísťování tělesa z jedné absolutní polohy do druhé;
relativní pohyb je přemísťování tělesa z jedné relativní polohy do druhé ...
... "Takže v běžném životě namísto absolutní polohy a pohybu bez potíží
používáme polohy a pohyb relativní; ale z filozofického hlediska bychom se
měli vzdát svých pocitů.
Může se totiž stát, že neexistuje žádné skutečně nepohyblivé těleso,
vzhledem ke kterému bychom mohli měřit polohu nebo pohyb jiných těles. ...
"Skutečné příčiny, které dovolují rozeznat pohyb absolutní od relativního, jsou
síly rotačního pohybu nutící k vzdalování od osy.
Neexistují takové síly při rotačním pohybu, které by byly čistě relativní,
ale při skutečném a absolutním rotačním pohybu existují a jsou větší nebo
menší podle velikosti pohybu.
Při rotačním pohybu, který je čistě relativní, odstředivé síly neexistují;
při skutečném (absolutním) pohybu existují a jsou větší nebo menší podle
velikosti pohybu.
"Vezměme vědro zavěšené na dlouhém provazu; tak dlouho s ním otáčíme
až je provaz úplně zkroucený, potom ho naplníme vodou a necháme ji ustálit.
Když vědro pustíme, začne se vlivem jiné síly otáčet opačným směrem,
až se provaz
zase narovná a potom vědro ještě chvíli pokračuje v pohybu;
hladina vody je zpočátku rovná tak jako před začátkem otáčení;
ale postupně, jak vědro přenáší svůj pohyb na vodu, začne se i ta znatelně
otáčet a vzdaluje se postupně od středu, vystupuje po stěnách vědra a hladina
zaujme prohnutý tvar. (Sám jsem si to vyzkoušel.) ...
... "Na začátku, když relativní pohyb vody ve vědru byl největší,
neměla voda žádnou snahu vzdalovat se od osy. Voda neměla žádnou tendenci
pohybovat se k okraji ani stoupat podél stěn, ale zůstávala v rovině, a proto
její skutečný otáčivý pohyb dosud nezačal.
Ale potom, když se relativní pohyb vody vzhledem k vědru
začal zmenšovat, stěny vědra pocítí snahu vody vzdalovat se od osy;
a tato snaha prozrazuje skutečný pohyb vody, postupně vzrůstající až dosáhne
maxima, kdy je voda v relativním klidu vzhledem k vědru. ....
 
konec citátů z Principií podle výběru E. Macha
Ačkoliv Newton mluví o "tendenci" nebo "snaze", má samozřejmě na mysli
síly, které zakřivují hladinu vody. Mach pátrá po původu těchto sil: [4]
 
... Ve hmotném prostorovém systému,
kde jsou rozloženy hmoty s různými rychlostmi, které na sebe
mohou vzájemně působit, projevují se tyto hmoty prostřednictvím sil.
Velikost sil můžeme odvodit pouze tehdy, když známe rychlosti způsobené
těmito hmotami.
I hmota, která je v klidu, působí silou, když všechny ostatní hmoty
v klidu nejsou.
Uvažujme například Newtonovo rotující vědro, ve kterém voda dosud nerotuje.
Jestli hmota m má rychlost v1 a ta je vyvolaná sousední rychlostí
v2, síla, která mezi nimi působí je p = m (v1 - v2) / t nebo také
práce, kterou si vymění je p s = m (v12 - v22).
Všechny hmoty a všechny rychlosti a následně i všechny síly
jsou relativní.
Není ničeho, co by mohlo rozhodnout mezi absolutním a relativním, s čím bychom
se mohli setkat, co bychom si mohli vynutit, z čeho bychom mohli něco
intelektuálně vytěžit.
I moderní autoři někdy bloudí v argumentech
týkajících se rotujícího vědra, když se snaží rozlišit mezi absolutním
a relativním pohybem a zapomínají, že vesmírný systém je nám jednou dán
a že Ptolemaiův či Koperníkův popis je jen naší interpretací,
která je ve skutečnosti tatáž.
Zastavte Newtonovo vědro, roztočte nebe s hvězdami
a dokažte, že neexistují odstředivé síly!
 
Konečně odvážná replika (například) na Clarkův Pátý dopis. To, co Clarke
považuje za absurdní, vykládá Mach přesvědčivě jako docela přirozené!
Příliš vyhrocené okolnosti L-C dialogu svedly patrně Clarka až k neúměrné
sebejistotě, ačkoliv i on dozajista musel vědět, že se pohybuje na tenkém ledě.
V reakci na Leibnizův Pátý dopis § 31 oponuje slovy: [8]
 
Tvrdí se, že pohyb nezbytně znamená změnu polohy jednoho tělesa vzhledem k
jiným tělesům : avšak není ukázán žádný způsob, jak se vyhnout tomu absurdnímu
důsledku, že potom schopnost pohybu jednoho tělesa je závislá na existenci
jiných tělesech; a že těleso existující samo o sobě není schopné pohybu;
nebo že součásti rotujícího tělesa (řekněme Slunce) by pozbyly
vis centrifuga pocházející z jejich otáčivého pohybu,
kdyby všechna okolní tělesa zmizela.
 
Vyhraněná nesmiřitelnost zastánců a oponentů absolutního versus relativního
pohybu vyplývá na první pohled z doslovného znění Leibnizova komentáře § 31
[9]
 
Nemohu uznat, že všechno, co je konečné, je schopno pohybu. Podle této hypotézy
mého oponenta by musela nějaká část prostoru, i kdyby konečná, být bez pohybu.
To, co se má pohybovat, musí být schopno měnit svoji polohu vzhledem k něčemu
jinému a nová poloha musí být rozeznatelná od předchozí; jinak je změna pouhou
fikcí. Pohyblivé a zároveň konečné, musí být částí něčeho dalšího konečného,
co učiní změnu pozorovatelnou.
 
Nemůžeme si myslet, že by Newton mohl nějak příkře odmítat tyto Leibnizovy teze,
zřejmě proto také s Leibnizem nediskutuje on, ale Samuel Clarke. Dotýkal se jen
velmi hmatatelně ústředního problému, u něhož později Mach poznamenal "těžko
uchopitelný". Je zřejmé, že takovým zůstává dodnes.
Mnozí autoři soudí, že posledně citovaný Machův odstavec (pokud by se ho
podařilo přetlumočit do jedné nebo dvou vět) by mohl být přímo nazýván
Machovým principem spíše než Einsteinova verze. Bylo by to patrně i v jistém
smyslu spravedlivější
vzhledem k tomu, že Einstein se v pozdějších letech s "vlastním" Machovým
principem rozešel a zakolísal v hodnocení jeho významu. I když Einsteinova
formulace spojuje "jeho" Machův princip s teorií relativity jen okrajově,
jsou Machovy výroky v této pasáži
viditelně obecnější a především pak nemají vztah k teorii relativity, protože
Mach evidentně relativistou (t.j. zastáncem teorie relativity) nebyl.
|5.| 
Mach tedy dostatečně zdůraznil význam volby souřadnic pro stanovení hmotnosti.
Hmotnosti jsou konstanty, které ovlivňují chování netriviálních dynamických
systémů a v praxi je musíme znát, tedy je nějak naměřit. Evidentně se tak
bude dít pomocí souřadnic, ty se však v přírodě nikde nevyskytují
(Mach na mechaniku bez souřadnic nepomýšlel).
Logicky proto musí následovat návod, jak v praxi souřadnice stanovit.
Newton předpokládá, že takový souřadný systém existuje a pro svá astronomická
měření ho ztotožní s firmamentem, tedy (domněle, nebo alespoň definitoricky)
fixovaným pozadím stálic na nebi. A to stejně jako Hipparchos nebo Kepler,
protože technicky vzato, nic jiného po ruce není.
Nedostatečnost tohoto absolutního prostoru Mach bezpochyby prokázal, zejména
jeho existenční premisu. Na druhé straně je stále nutné chránit "navazující"
Newtonovy konstrukce, které přinesly obrovské úspěchy (zavedení diferenciálu
a počátečních podmínek). V nějakém souřadném systému se ale pracovat musí a
namísto absolutního prostoru se tedy použije
jiný systém souřadnic, který se dnes všeobecně nazývá inerciální.
Zavedení inerciálního systému, k němuž Mach významně přispíval, ovšem problémy
nejen odstraňovalo, ale také přinášelo.
Mach se svými kritickými, u Kanta vypěstovanými názory vstoupil do
diskuse, vzbuzené habilitační přednáškou lipského matematika Carla Neumanna
na téma Galileo-Newtonovského výkladu jevu setrvačnosti. Neumann v roce 1870
ke své přednášce publikoval článek (dáno 2. prosince 1869),
v němž analyzuje detaily původních
Newtonových výroků. Zajímá ho především, jak by se teoreticky dalo ověřit, že
se nějaké těleso pohybuje rovnoměrně (přímočarost v úvahách Neumanna
zaujímá až druhořadou pozornost). V ohnisku problému je pochopitelně Newtonův
instrument absolutního času. Neumann se ptá, jak máme rozhodnout a co to vůbec
znamená, že dva časové intervaly jsou si rovny: [10]
 
Z otoček zeměkoule, po sobě následujících, vzniká tedy v čase jistá škála, z níž
jsou vymezeny větší úseky jako hvězdný den a menší úseky jako hodina, minuta,
sekunda.
Považovali jsme tedy skutečně tuto škálu jako zcela korektní,
pohlíželi jsme skutečně na dva navzájem si odpovídající časové úseky,
například na dva hvězdné dny, jako přesně stejné, stejně
dlouhé časové intervaly? Měli bychom skutečně tuto časovou škálu, odvozenou
z (pohybů) naší miniaturní zeměkoule brát jako platnou pro naše pozorování
celého vesmíru! Nemají všechna ostatní nebeská tělesa stejný nárok na takové
upřednostnění! Anebo máme snad přijmout, že všechna nebeská tělesa jsou
ve svých rotačních pohybech navzájem v souladu, že si navzájem předávají
souhlasné časové stupnice, tak, že jeden časový úsek koresponduje neustále
s každým jiným odpovídajícím úsekem!
 
Vykřičníky namísto otazníků; otázky tak sugestivně položené, aby nikdo
nemohl přehlédnout absurditu takových závěrů.
Odmítneme-li tradiční chronometrii, kde potom v přírodě hledat spolehlivé
hodiny, které by zaručeně tikaly rovnoměrně? Samozřejmě je nenajdeme, dokonce
to vypadá, že taková snaha ani nemá smysl. V tom případě se ale musíme smířit
s tím, že v přírodě nenajdeme ani žádný zaručeně rovnoměrný pohyb (ani nemusí
být přímočarý) a tudíž se náhle vytrácí význam jednoho ze základních
fyzikálních výroků, tedy zákona setrvačnosti.
Zde Neumann vykročil na cestu, jíž se nechala vést řada dalších filozofů a
přírodovědců. Na pořad dne se dostala otázka, zda zákon setrvačnosti
vůbec platí, respektive jak bychom měli jeho platnost ověřit nebo do jaké
míry je to jen idealizovaná myšlenková konstrukce, které bychom se měli
při hodnocení praktických experimentů raději vyhnout. Zdá se, že bez časové
škály nemůžeme pěstovat fyziku a proto Neumann hledá nějakou formu času, která
by byla použitelná. Dokud nebudeme vědět, jak měřit stejné časové úseky,
nemůže být o zákonu setrvačnosti ani řeči. [10]
 
Dvě hmotná tělesa, na sobě nezávislá, se pohybují
takovým způsobem, že dráha, kterou urazí první těleso,
je úměrná dráze druhého tělesa.
 
Řekli bychom, že toto je Neumannovo pracovní znění zákona setrvačnosti.
Jinými slovy, čas budeme měřit v metrech, tedy jako úměru vzdálenosti
(der Wegabschnitt, tedy doslova úsek dráhy), kterou
urazí nějaké těleso, jež prohlásíme za referenční. Jakým způsobem máme
referenční těleso vybrat a hlavně vůči čemu se jeho vzdálenost bude měřit,
zůstává zatím neobjasněno.
Neumann si toho byl pochopitelně vědom a přivedl na scénu
hypotetické těleso Alpha, které se ovšem při dalším rozboru ukázalo přinejmenším
stejně záhadné jako absolutní prostor a záhy se z něho stal jen muzejní
exemplář.
To ale není zdaleka jediná potíž této definice: hlavní problém se týká
výrazu "na sobě nezávislá" (v originále "von denen jeder sich selbst
überlassen", tedy doslova "z nichž každé ponecháno samo sobě")
čímž se myslí, že mezi nimi nenastává žádná interakce, potažmo nepůsobí síla.
Ovšem stačí uplatnit známý Galileův argument a představit si, že dvě tělesa
spojíme nějakým čepem, čímž se jistě stanou "závislá" a přesto jejich
časové úseky si budou úměrné (shodné). To samozřejmě oslabí a vlastně
znehodnotí celý výrok.
3
Téma jako celek je příliš silné na jednu habilitační přednášku a Carl Neumann
se už k němu pro své velmi široce pojaté zájmy více nevrátil.
Závěrem ale ještě
naznačil, jak by si v úvaze přál pokračovat. "Kdybychom se tím dál zabývali
přesněji, museli bychom projít velmi rozsáhlou oblast. Setkali bychom se přitom
s takzvaným impulsem, silou, pravidly jejich skládání a rozkládání ......
[je zde] jeden význačný bod, u něhož bychom museli zdolat pojmové těžkosti,
totiž pojem takzvané hmotnosti (Masse). Ale to by mohlo vést příliš
daleko, kdybychom se do této věci dál pouštěli."
Neumann, zaměřením spíše matematik, se až příliš držel formální stránky
problému. O 6 let mladší Mach, který jako dítě vydržel hodiny a hodiny
uhranutě pozorovat mechanické soukolí větrného mlýna, měl ve zvyku uchopit
problém
vždy z praktické stránky. Byl jiného založení, za naprostou svobodomyslností
stála sebejistá odvaha.
Pět let po svém příchodu do Prahy vydal svazek "Die Geschichte und die Wurzel
des Satzes von der Erhaltung der Arbeit" (1872) (dáno 15. listopadu 1871),
(Dějiny a podstata zákona zachování energie), který se stal základem pro
pozdější, obsáhle vypracovanou Mechaniku.
Machova argumentace je zde velmi podobná Neumannově. Dnes je asi těžké
dohlédnout, do jaké míry a zda vůbec byl Mach Neumannem ovlivněn. Je to
ovšem možná také zbytečné, protože oba mají společné to, co má společného
většina německy mluvících vědců - tedy kritickou povahu formulace problému.
Nitky této všeobecné závislosti vedou nepochybně k hlavě německé filozofie,
k Imannuelovi Kantovi.
|6.| 
Z těchto názorových podnětů se pak zrodil pojem inerciálního systému.
Ludwig Lange, inspirován Neumannovou konstrukcí inerciálního času, dopracoval
tento námět úplně, pro logiku rovnoměrnosti a přímočarosti pohybů volných
těles. Svými články vzbudil nemalou pozornost a vysloužil si pochvalu
i od E. Macha, který jeho výsledky zařadil do pozdějších vydání své Mechaniky.
[4]
 
... Dále se zaměříme na článek L. Lange: " Über die wissenschaftliche
Fassung der Galilei'schen Beharrungsgesetzes",
... ...
Lange vychází z předpokladu, že obecně Newtonův zákon setrvačnosti
existuje a hledá takový souřadný systém, v kterém platí (1885).
K jakémukoliv bodu P1, který se obecně pohybuje po křivce, můžeme
zavést takové souřadnice, ve kterých se bod P1 pohybuje po přímce
G1. Když budeme v tomto systému sledovat druhý bod
... etc., etc, ... .
...
Z toho plyne, že pouhou konvencí lze zavést souřadný systém, v kterém se
nejvýše tři tělesa pohybují po přímkách.
Lange právě v tom vidí podstatný obsah zákona setrvačnosti, že pomocí tří
volných hmotných bodů může být nalezen souřadný systém, ve kterém se potom
čtyři nebo libovolně mnoho volných hmotných bodů pohybuje přímočaře a popis
jejich drah je navzájem proporcionální.
Pohyby v přírodě by tak byly zjednodušením a omezením kinematicky přípustných
možností.
 
Ačkoliv Newton vyslovil svůj První zákon jako implikaci, Lange se na něj
v podstatě díval jako na ekvivalenci. To znamená, že nepůsobí-li síla, pak
je dráha přímkou, ale také, je-li dráha přímkou, pak nepůsobí síla
(konzervativní čtenář by patrně požadoval srozumitelnější konkluzi
"výslednice všech sil je nulová"). Prostorová dráha tělesa, to jest
nějaká křivka, je z analytického hlediska naprosto závislá na souřadném
systému. Lange, v návaznosti na Neumannovy úvahy, upozorňuje na to, že jedno
jediné těleso, které v nějaké - například kartézské - soustavě za sebou
svým pohybem kreslí libovolnou křivku, se může z hlediska jiné souřadné
soustavy pohybovat (byť nepravidelně a v "čase" třeba nanejvýš divoce)
právě "pouze"
po přímce. Pokud zdůrazníme předpoklad, že pozorujeme jen jediné reálné těleso
v (abstraktním) souřadném systému, je to triviální úvaha, která má
ještě další stupně volnosti, protože na očekávanou přímku můžeme nakládat
další požadavky, kupříkladu aby procházela počátkem původní kartézské
soustavy nebo jiným pevným bodem, a třeba ještě další. Jednoduchým příkladem
budiž například soustava, jejíž osou x je na obě strany prodloužená
spojnice pozorovaného bodu a počátku původní soustavy, osa y je pak třeba
kolmá k x a rovněž prochází původním počátkem. Nová soustava se sice vůči
původní pohybuje nepravidelně (je jedno, jaké hodiny, nebo jaký "čas" užijeme),
ale zůstává pravdou, že pozorované těleso
se v ní pohybuje přímočaře (tedy jen po ose x).
Když k tomu přidáme Neumannovu úvahu o neurčitelnosti stejně dlouhých
časových
úseků, můžeme si sestrojit hodiny, které jdou tak vhodně nepravidelně, že
se podle nich jakýkoliv pohyb našeho jediného tělesa zdá být dokonce
rovnoměrně přímočarý. Tyto hodiny jsou pro měření času stejně oprávněné jako
každé jiné. Závěrem je konstatování, že jsme takto nalezli soustavu
(jednu z mnoha), v níž se sledované těleso pohybuje rovnoměrně přímočaře
a podle Zákona setrvačnosti na něj tedy nepůsobí žádná síla.
Taková soustava se nazývá od roku 1885 inerciální a do fyziky ji touto
úvahou přivedl právě Ludwig Lange, kterému tehdy bylo 22 let.
Vysvětlení, co je to inerciální, však uveďme přímo z pera autora -
Ludwiga Langeho : [11]
 
... Shrňme krátce dosažené výsledky:
Pro tři nebo méně bodů, je jejich přímočarý pohyb v soustavě souřadnic
věcí pouhé konvence; teprve pro více než tři body je tento pohyb více než
konvencí, je výsledkem pozorování.
Pro tři body není třeba požadovat jejich vzájemnou nezávislost, aby se v
jistém souřadném systému pohybovaly přímočaře.
Fyzikální podmínka neovlivněnosti má ještě jeden, ovšem nanejvýš
pozoruhodný geometrický (foronomický) důsledek, že pro libovolně mnoho
bodů, které splňují tuto podmínku, existuje takový souřadný systém, v němž
se všechny pohybují přímočaře.
Odsud se už zdá být jen krok k definici inerciálního systému. ...
Ideální konstrukce inerciálního systému by snad byla tímto následujícím
způsobem uskutečnitelná. Tři materiální body P1, P2, P3 budou ve
stejném okamžiku vymrštěny z jednoho místa a dále je nebude nic ovlivňovat.
Jakmile se ujistíme, že neleží na přímce, spojí se každý zvlášť s nějakým
zcela libovolným bodem Q kdekoliv v prostoru. Spojnice, které
můžeme nazvat G1, G2, G3, dohromady tvoří trojboký hranol. Zafixujme
tento hranol do neproměnného tuhého tvaru a jeho polohu zvolme tak,
že P1 se pohybuje po hraně G1, P2 po G2 a P3 po G3,
pak souřadný systém, v němž hranol nemění svoji polohu, je inerciální systém.
Tři hrany mohou posloužit přímo jako osy tohoto systému, pokud ovšem neleží
v jedné rovině.
...
Definice I : "Inerciální systém" nazveme systém souřadnic této
vlastnosti: že vzhledem k němu jsou spojitě popisované dráhy třech,
z jednoho místa současně vypuštěných a dále na sobě nezávislých
(na jedné přímce neležících) bodů všechny přímočaré.
Věta I : Vzhledem k inerciálnímu systému je dráha každého čtvrtého
nezávislého bodu přímočará.
Definice II : "Inerciální časová škála" je každá časová škála, v níž se
nějaký libovolný nezávislý bod pohybuje po své inerciální dráze
rovnoměrně.
Věta II : Vzhledem k inerciální časové škále se každý další
nezávislý bod na své inerciální dráze pohybuje rovnoměrně.
 
Pochopení těchto definic patrně vyžaduje znalost kontextu, zejména obšírnějšího
vysvětlení pojmu "rovnoměrně". Podrobnější rozbor by zasluhoval také klíčový
termín, "nezávislý" (sich selbst überlassenen), kterým se Lange odkazuje na
Neumanna. Naprosto nikde není uvedeno, jak máme poznat body (tělesa), které
"nezávislé" jsou nebo nejsou.
Lange pochopitelně zdůrazňuje, že tato definice a konstrukce inerciálního
systému je pouze teoretická, a je jasné, že v praxi, zejména astronomické,
je neuskutečnitelná (museli bychom někde ve vesmíru zpozorovat čtyři tělesa
uvedených vlastností a tím bychom tedy inerciální soustavu objevili).
Je to ale velmi konkrétní úvaha, která může sloužit
alespoň jako ideál, o nějž se může experiment v rámci určitých podmínek
pokoušet. Jaké jsou to podmínky a jaká jsou eventuální omezení, možná i
principiální, je ovšem nedořešená otázka. Autoři teorie relativity se například
od konstrukce inerciálního systému ze zásady distancují - v jejich pojetí
se jednoduše každé těleso pohybuje přímočaře (po geodetice), ale v zakřiveném
prostoročase, čímž se vyhnou otázce, "vůči čemu" zakřiveném, protože křivost
se může chápat jako vnitřní vlastnost nějakého geometrického objektu.
Ludwig Lange měl rozhodně k problematice relativnosti pohybů co říci, jeho
vědecká kariéra byla však předčasně ukončena těžkým onemocněním, které
ho zcela vyřadilo z hlavního revolučního proudu ve fyzice na přelomu století.
Ačkoliv se nadále zabýval alespoň okrajově přírodovědeckým studiem, až do konce
svého života (1936), který s sebou nesl atributy až dobrodružnosti, ale také
společenské dezorientace, jeho práce už nikdy nedosáhly významu prvotního
tématu. Max von Laue v poválečném nekrologu z roku 1948 uzavírá: [12]
"Chceme zde zvrátit nezasloužené zapomnění. Vyzvedněme tedy dílo jeho života:
V historii fyzikálních vztažných soustav prostoru a času jsou napsány tři velké
kapitoly. První by se měla jmenovat "od Aristarcha ze Samu k Mikoláši
Kusánskému"; třetí by měla rozhodně nést Einsteinovo jméno. Druhá ale, po
právu, by měla nést titul "od Mikuláše Koperníka k Ludwigu Langemu".
Definicí inerciálního systému ovšem problémy absolutního prostoru zdaleka
nekončí, původ setrvačnosti stále není objasněn. Mach poznamenává: [4]
 
... Zde nejsou, podle mého mínění, žádné rozdíly mezi Ludwigem Lange a mnou,
co se týče teoretické a formální stránky Langeho formulace,
faktu, že systém stálic je v současnosti jediný prakticky použitelný
referenční systém a také metody, jak hledat nový referenční systém
pozvolným korigováním. Rozdíl ale, který přetrvává a patrně tu vždy zůstane,
spočívá v tom, že Lange k problému přistupuje jako matematik, kdežto
já spíš vidím fyzikální stránku věci.
 
|7.| 
Mach není tedy jen filozof, je to univerzitní profesor experimentální fyziky
a pociťuje nutnost objasnit ve fyzikálním smyslu, kam svými úvahami směřuje
a co bychom od nich měli konkrétně očekávat.
 
7. Namísto pohybu tělesa vzhledem k prostoru (jeho souřadnému systému),
měli bychom vztahovat pohyb vzhledem ke všem okolním tělesům ve vesmíru,
která sama určují onen souřadnicový systém.
Tělesa, která jsou vzájemně velmi vzdálená se pohybují navzájem konstantní
rychlostí ve stejném směru, mění své polohy přímo úměrně času. Může se také
říci, že všechna velmi vzdálená tělesa, oproštěná od vzájemných nebo jiných
sil,
mění své vzdálenosti navzájem proporcionálně. Dvě tělesa umístěná blízko sebe,
která se pohybují vzhledem ke vzdáleným tělesům konstantními rychlostmi,
podléhají komplikovanějším vztahům.
Když připustíme, že obě tělesa jsou na sobě závislá, r je jejich vzdálenost,
t je čas a a konstanta závislá na směrech a rychlostech, můžeme předložit
vzorec : d2r / dt2 = (1/r) [a2 - (dr/dt)2].
Je zjevně jednodušší a přehlednější považovat dvě tělesa za
nezávislá jedno na druhém a vzít do úvahy neměnnost jejich směrů a rychlostí
vůči ostatním tělesům.
 
Mach užívá jen zřídka matematickou argumentaci a o to více přitahuje pozornost
toto jeho vyjádření.
Na první pohled by se zdálo, že tento vzorec přichází zčistajasna, ale stačí
jednoduchá analýza, abychom se orientovali při hledání jeho podstaty.
Triviálně najdeme oba integrály b, c této rovnice:
d/dt [r dr/dt] = a2 => r2 = a2 t2 + b t + c, konstanta
a má rozměr rychlosti.
Z opačného pohledu bychom tento vzorec mohli vydedukovat z následující úvahy:
Představme si dva hmotné body, které se v (pro jednoduchost dvourozměrné)
inerciální soustavě pohybují na sobě nezávisle konstantní rychlostí a
po rovnoběžných přímkách v opačném směru.
Řekněme, že to jsou přímky y = R/2 a y = -R/2. Čili se tyto body míjejí
na cestě od - &infin do &infin a jednou za život se k sobě přiblíží na
minimální vzdálenost R. Ačkoliv změna jejich polohy vzhledem k inerciální
soustavě (dx/dt) je neměnná, je zřejmé, že změna jejich vzájemné
vzdálenosti (dr/dt) už
konstantní není. Sama jejich vzdálenost (opět triviálně) podléhá uvedené
diferenciální rovnici druhého řádu.
Mach ve své Mechanice tuto úvahu sice neuvádí, ale asi právem se můžeme
domnívat, že zřejmě právě ji mohl mít na mysli.
Je jisté, že uvedenou formuli nemůžeme brát po matematické stránce nijak
závazně 4. Mach zřejmě cítil povinnost
ke svým dobře promyšleným, ale spíše filozofickým
úvahám dodat ještě nějaký konkrétní model. Patrně tím chtěl spíše
naznačit rámec, v jakém by mělo rozvíjení jeho myšlenek pokračovat.
V daném kontextu je samozřejmé uvažovat o tom, že velmi vzdálené hvězdy a další
hmota ve vesmíru ovlivňují setrvačné vlastnosti pozemských těles, problém
spočívá ale hlavně v tom, jakým konkrétním mechanismem se působení těchto
vzdálených těles uskuteční. Mach hledá vzorec, který by měl ideově znaky
Newtonova gravitačního působení na dálku a splňoval by i tradiční požadavek
poklesu vlivu se vzdáleností. Změnou oproti Newtonovým závěrům je požadavek
závislosti druhé derivace (síly) na rychlostech - ten je ale samozřejmě i v
newtonovské koncepci přípustný.
Této inspirace, která zřejmě souvisí
i s analogiemi v elektromagnetickém poli a s Weberovou elektrodynamikou,
se později chopila řada autorů.
Erwin Schrödinger, nanejvýš povolaný znalec elementární heuristiky
a principiálního formalismu věnoval tomuto tématu velmi precizní článek,
Splnitelnost relativistických požadavků v klasické mechanice [13],
v němž citlivě a nezaujatě obhajuje machovská stanoviska z tehdy už (1925)
nesnadno otřesitelných pozic teorie relativity. Schrödinger namísto vlastností
druhých derivací zkoumá hlubší, mohli bychom říci doslova esenciální
integritu obecného hamiltoniánu, zejména hamiltoniánu částic v poli s
potenciálem, v němž machovskou analýzou nachází pozoruhodnou nesymetrii
a přivádí ji k zajímavým závěrům. [13]
 
... Také OTR ve své prvotní podobě nemohla ještě splňovat Machův
požadavek, jak bylo brzy rozeznáno. Poté, co byla odvozena sekulární precese
Merkuru s udivující přesností, mohl se každý naivní člověk ptát: vzhledem k
čemu nyní podle teorie vykonává elipsa precesní pohyb, který ze
zkušenosti probíhá vzhledem k firmamentu?
Může se odpovědět: teorie požaduje precesi vzhledem k souřadnému systému,
v němž gravitační potenciál splňuje určité okrajové podmínky v nekonečnu.
Spojitost mezi okrajovými podmínkami a přítomností hmot fixovaných
hvězd není ale v žádném případě jasná, protože fixované hvězdy nebyly do výpočtu
vůbec zahrnuty.
...
Při dnešním stavu (OTR) není snad bez významu ptát se, zda by Machův požadavek
relativnosti nemohl být splněn nějakou jednoduchou modifikací klasické
mechaniky a inerciální systém by nemohl být realizován nějakým jednoduchým
srozumitelným způsobem.
[Schrödingerova Poznámka:
Řešení tohoto problému je ve skutečnosti už obsaženo
ve vyslovení zákona setrvačnosti podle Macha.
5
Hlavní důvod, proč dosáhl
tak malého uznání je pravděpodobně hlavně v tom, že Mach myslel, že
musí přijmout vzájemný setrvačný vliv nezávislý na vzdálenosti.]
Výraz pro potenciální energii v bodově-částicové mechanice a zejména výraz
pro Newtonův potenciál, už bez čehokoliv dalšího vyhovuje Machovu postulátu,
jelikož ten závisí pouze na vzdálenosti dvou hmotných bodů a ne na absolutní
poloze v prostoru.
Jelikož se osvědčil, měl by být také z hlediska onoho postulátu uchován,
ať už jen jako první přiblížení pro zákon, který může být ve skutečnosti
snad komplikovanější.
Jinak to vypadá s kinetickou energií.
Ta je v souhlase s klasickou mechanikou definovaná absolutním pohybem
v prostoru, zatímco principiálně jsou přece pozorovatelné pouze
relativní pohyby, vzdálenosti a změny vzdáleností hmotných bodů.
Mělo by být tedy přezkoumáno, zda není možné, aby kinetická energie, právě
tak jako doposud energie potenciální, byla hmotným bodům
přiřazována ne jednotlivě, nýbrž chápána podobně jako vzájemná interakce každé
dvojice hmotných bodů a ponechána v závislosti jen na rychlosti jakožto
změně jejich vzdálenosti.
Abychom zvolili mezi mnoha možnostmi, uvedeme heuristicky
následující analogické požadavky:
1. kinetická energie jakožto interakční energie by měla záviset na hmotách a
vzdálenostech dvou bodů stejným způsobem jako Newtonův potenciál.
2. měla by být úměrná čtverci rychlosti jakožto změny jejich vzdáleností.
Pro celkovou interakční energii dvou hmotných bodů s hmotnostmi &mu a
&mu' vzdálených r získáme výraz
       W = -   &gamma   (&mu&mu'   (dr/dt)2)   /   r   -
(&mu&mu'   ) /   r  
 
Jinými slovy, klasický hamiltonián je nyní poopraven o nový člen, kalibrovaný
faktorem &gamma . Pro něj Schrödinger nalezne takovou hodnotu (opírá se ovšem
o výsledky OTR), která tímto způsobem vysvětlí relativistickou precesi Merkuru.
Při té příležitosti mu vychází rozdílné hmotnosti planety "radiální" a
"tangenciální", což je právě to, co Mach resp. Poincaré očekává.
V té souvislosti dovozuje alespoň rámcově, jakou anisotropii setrvačnosti
bychom měli očekávat v důsledku nesymetrického rozložení "blízkých" hmot,
například Mléčné dráhy, vzhledem ke Slunci.
Schrödinger stojí mimo všechnu pochybnost na pozicích teorie relativity, ovšem
na rozdíl od mnohých jejích komentátorů nepřipouští, že by se eventuální
rozpory mezi ní a machovským programem daly odbýt mávnutím ruky a to i ve
světle dílčích experimentálních potvrzení OTR.
V tomto směru i on považuje za pravděpodobné a žádoucí ("zaslouží si námahu"),
že OTR by mohla být podrobena dílčím změnám, které by ji mohly uvést do
souladu s Machovými představami. To se doposud nikomu přesvědčivě nepodařilo.
Možná právě proto se Schrödinger vyhýbá použití termínu Machův princip
a píše zatím opatrněji o Machových požadavcích. Podstatu problému v roce 1959
výstižně formuloval Wolfgang Pauli 6 : [14]
 
V dalším rozvíjení OTR se vynořil jeden problém, který
se nedal jednoznačně řešit. Ernst Mach navrhoval, aby se setrvačnost zcela
odvozovala z působení vzdálených těles. Kdyby byl tento Machův princip správný,
muselo by Einsteinovo G-pole vymizet, pokud se všechna tělesa odstraní.
Einstein byl při stavbě své teorie právě tímto principem veden a hájil ho
jako správný. Z rovnic teorie se ale nedal vyvodit. Zdá se, že do základu
polního názoru musíme uložit, že pole bude sice rozložením hmoty ovlivněno, že
ale zůstane samostatně existující realitou, i když se všechna tělesa odstraní.
Jaké bude definitivní řešení nám není známo."
 
Je to v podstatě parafráze původních Einsteinových pochybností, jenže
vyslovených o 41 let později. Ta léta byla naplněna značnou snahou
o sblížení OTR a "Machovými požadavky", leč bezvýsledně. Tento stav více
méně trvá dodnes.
|8.| 
Z toho, co zde bylo dosud uvedeno je zřejmé, že tvůrci teorie relativity se
velmi zodpovědně stavěli k Machovi jako svému progenitorovi. Určitě by si
ale přáli, aby i on ocenil jejich dílo víc, než to udělal.
Mach ale věděl, proč se spontánně nepřidává k proudu relativistů.
Je pravda, že postulát konstantní rychlosti světla byl zpočátku přece jen
paradoxní, než aby si ho každý hned přisvojil a Mach nepatřil k jeho
nadšeným přívržencům. Na druhé straně ovšem Mach měl za sebou dlouhodobou,
hluboce založenou a pečlivě budovanou filozofickou stavbu kritiky Principií
a jistě si
uvědomoval, že "náhlé" objevení fenoménu rychlosti světla s jeho "machiánskou"
fyzikou nijak zvlášť nesouvisí anebo přinejmenším nenaplňuje jeho program.
O relativistech píše (7. vydání Die Mechanik ..., 1912): [4]
 
"... 11. Názor, že "absolutní pohyb" je bezobsažný pojem nepoužitelný ve fyzice,
zasáhl téměř každého v posledních třiceti letech, ale nyní ho zastává
mnoho známých vědců. Chtěl bych uvést některé "relativisty" : Stallo,
J. Thompson, Ludwig Lange, Love, Kleinpeter, J. G. MacGregor, Mansion,
Petzold, Pearson.
Počet relativistů neobyčejně roste a uvedený seznam už zřejmě není úplný.
Brzy pravděpodobně nebude nikdo, kdo by vážně podporoval opoziční názory.
Ale, jestli těžko uchopitelné hypotézy o absolutním prostoru a absolutním
čase nemohou být akceptovány, vzniká tu otázka : Jak máme srozumitelně
chápat zákon setrvačnosti ? .... "
 
To, co dnes přijímáme jako elementární fakt, že rychlost světla ve vakuu je
konstantní
za všech okolností, nazývá Mach c-Prinzip.
Neobvyklost odporující každodenní zkušenosti jistě nemohla být důvodem k
odmítnutí nebo jen negativnímu postoji.
Z filozofického hlediska je zřejmé, že zavedení
konstanty c, která je konstantní bez ohledu
na cokoliv, znamená přivedení nového absolutna do elementárních zákonů, což
Mach odmítal programově.
Pochopitelně ani on nemohl přehlížet výsledky Michelsonova pokusu a problém
stál skutečně v centru jeho pozornosti. Jako zkušený experimentátor věděl,
že pokud by chtěl odmítnout c-Prinzip, musel by navrhnout jiný
pokus, který by Michelsona vyvrátil. V roce 1913 se mohla taková naděje jevit
jako reálná, rozhodně reálnější než dnes, po více než sto letech marné námahy.
Jenomže Machovi ubývaly síly. Už 15 let přemáhal následky mrtvice, která
ochrnula pravou polovinu těla, nemohl psát a jen stěží mohl chodit. Ve Vídni
se sice, co mu síly dovolovaly, účastnil vědeckého života, ale na pražský
rozmach
tvůrčích sil už zbyly jen vzpomínky. Obtíže života ho nakonec přiměly k
přesídlení do Vaterstettenu k nejstaršímu synovi Ludwigovi, lékaři s
oddaným zájmem o experimentální fyziku. Spolu promýšleli návrat k optickým
experimentům v jejichž ohnisku byl nepochybně c-Prinzip, hlavní tíha
ale už ležela na Ludwigovi. Projekt vyvrácení konečné rychlosti světla
nakonec nepřinesl žádný pozitivní výsledek. Po Machově smrti Ludwig pokračoval
podle otcových instrukcí s bratrem Felixem, ale štěstí se od něj odvrátilo.
Kromě smrti manželky a bratra upadl do dluhů, takže musil zastavit celou
otcovu knihovnu s pracovními sešity a nepublikovanými pracemi, svůj dům
a laboratoř. V nejhorší finanční tísni ho nakonec zachránila americká sbírka
z iniciativy rodinného přítele antropologa R.H. Lowie, do níž přispěl i
A. Einstein.
Nic ale nepomohlo, po opakovaných neúspěších, v záchvatu beznaděje a
bezvýchodné deprese
šestasedmdesátiletý Ludwig na konci války 1944 všechny výsledky a dokumentaci
zničil. Podle svědectví rodiny to slíbil otci v případě neúspěchu experimentů,
které měly "odhalit povahu světla a hmoty" ...   zamýšlený druhý díl
Machovy Optiky nikdy nevyšel.
Z pramenů svědčících o skutečném vztahu Ernsta Macha k teorii relativity tak
zbylo žalostně málo.
Podle toho, co je historicky doloženo a kriticky zhodnoceno, šlo ovšem
spíše o vztah rezervovaný.
V roce 1910 zaznamenal Philipp Frank, že v rozhovoru s Machem (Frank v písemném
oznámení Herneckovi) nabyl dojmu, že Mach s filozofickým základem Einsteinovy
speciální teorie relativity souhlasí. Mach ale toto svoje stanovisko nikde
písemně nepotvrdil. Dále je
doloženo, že se Einstein během svého pobytu v Praze (1911-12) nebo krátce
poté s Machem
ve Vídni sešel, ale o obsahu jejich rozhovoru není známo nic bližšího.
Až do roku 1959 se ani nevědělo, že mezi nimi existuje korespondence, jsou
ale známy jen 4 dopisy E->M, opačně žádný.
Machovo ostré odmítnutí teorie relativity, publikované v první předmluvě
k Principům Optiky,
kterou vydal 5 let po otcově smrti syn Ludwig, je sice datováno 1913, ale
vzhledem k inkonzistenci s celoživotním Machovým dílem je považováno za
pochybné. K jejímu
posouzení je zřejmě nezbytné si uvědomit, že ho patrně ovlivnil blízký Machův
spolupracovník za vaterstettenského pobytu, matematik Hugo Dingler z Mnichova.
Kariéra tohoto filozofa, jehož si Mach sám vyhledal jako strážce svého odkazu
podle raných článků (1910),
začínala slibně s nejlepším doporučením A. Vosse, vyvrcholila ovšem
fanatickým antisemitismem a rasismem v nacistických službách Třetí říše.
Dingler nepochybně patřil mezi vědce, kteří ve svém uvažování nedokáží
oddělit cizí myšlenky a názory od vztahu k jejich autorům. Pro Machovu
filozofii to byla špatná volba.
7
|9.| 
Vraťme se ale zpátky k pojmu Machův princip jako takovému. Pokud se nám
podařilo alespoň částečně osvětlit jeho původ a okolnosti jeho zakořenění
ve fyzice, měli bychom se pokusit ještě odpovědět na otázku, kde je v tomto
principu Mach skutečně sám podepsán, kde je zašifrováno jeho vlastní stigma,
které spojuje Machův plodný vědecký život s přímým výrokem Machova principu.
Mach se sám o sobě vyjadřuje se skromnou zdrženlivostí :
"Už od svých mladých let jsem byl, podle vlastní neustálé sebeanalýzy a kritiky
relativistického smýšlení, jak se to dnes nazývá, a mohl jsem snad tyto věci
dál sledovat, ale jen málo přicházelo z mých vlastních myšlenek, zajímal
mne prozatím výhled, vykročení z osidel minulosti, ze sféry vlivu, který s sebou
nesli velcí myslitelé, ..."
8
, ale čteme-li pozorně kritické
pasáže jeho Mechaniky, nacházíme velmi silná tvrzení, která nejsou pouhým
vykročením, ale dlouhými kroky vpřed: [4]
 
... Když říkáme, že těleso K mění svůj směr a velikost rychlosti pouze
vlivem jediného tělesa K', pak z toho pohledu prostě není možné, že existují
další tělesa A, B, C, ..., k nimž bychom mohli pohyb tělesa K vztahovat.
Ve skutečnosti ale jsme znalí vztahů mezi K a A, B, C, ... .
Když ale náhle zanedbáme A, B, C, ..., a pokusíme se mluvit o chování
tělesa K v absolutním prostoru, dopouštíme se dvojí chyby.
Jednak nemůžeme vědět, jak by se K chovalo bez přítomnosti
A, B, C, ...,
potom bychom ale také neměli žádný prostředek, jak posuzovat chování K
a ověřit svoje závěry, které by potom neměly žádný přírodovědný smysl.
Dvě tělesa K a K', která se vzájemně gravitačně přitahují, udělují si
navzájem ve směru své spojnice zrychlení nepřímo úměrné svým hmotnostem
m, m'. V této poučce je vyjádřen nejen vztah K a K' jeden k druhému,
ale i vztah k jiným tělesům. Výrok praví nejenže si K a K' udělují
navzájem zrychlení &kappa (m + m') / r2, ale také že K pociťuje
zrychlení
- &kappa m' / r2 a K' zrychlení + &kappa m / r2
ve směru jejich spojnice; fakt, který je zjistitelný jen za přítomnosti
dalších těles.
Pohyb tělesa K může být posouzen jen ve vztahu k dalším tělesům
A, B, C, ... . I kdybychom měli k dispozici dostatečný počet těles,
která jsou navzájem nehybná nebo alespoň svoji polohu mění velmi pomalu,
nejsme s to uvést do souvislosti pohyb jednoho určitého tělesa jen
s některými z nich a střídavě zanedbávat vliv toho či onoho okolního tělesa.
Takovou úvahou bychom došli k závěru, že se tato tělesa navzájem vůbec
neovlivňují.
 
To si můžeme hned vyložit například takto: jestliže bychom si mysleli, že
eliptická dráha Merkuru vzhledem ke Slunci je způsobená jenom působením
samotného Slunce, znamenalo by to prostě, že ve vesmíru už nejsou žádná další
tělesa. Ale protože o dalších tělesech víme - můžeme se o nich přesvědčit
svými smysly - znamená to, že dráha Merkuru vzhledem ke Slunci (ať už je
eliptická nebo jiná) nemůže být způsobena jen Sluncem! Při newtonovských
výpočtech se ale právě z toho vychází - že dráha Merkuru je způsobena
Sluncem a ničím dalším. V tomto smyslu bychom tedy měli metody výpočtu
pohybů nějak revidovat. Při konstrukci nových teorií si ovšem musíme dávat
bedlivý pozor, abychom do výpočtu zahrnuli opravdu všechna tělesa,
o nichž něco víme nebo můžeme vědět. Kdybychom zapomněli byť jen na jediný
elektron, může se nám to v konečném výsledku vymstít.
Autor Machova principu - Albert Einstein - se proto zřejmě obával vyslovit
svoji novou teorii (OTR) bez toho, aniž by ji hned v prvním kroku konfrontoval
s vlastnostmi a chováním celého vesmíru. To také skutečně udělal (podle
soudobých observačních znalostí) a tím
se začala psát nová kapitola "moderní" kosmologie. V tomto smyslu je Machovo
jméno s tímto principem spojeno právem. Možná nepůsobí zcela přesvědčivě, že
by jeho originální znění bylo zevšeobecnění Machových "požadavků" - Machovi
skalní příznivci by zřejmě mohli tvrdit, že tyto "požadavky" jsou obecnější
než OTR. O to je ale zbytečné se nyní přít. Mach může být spokojen: princip
nesoucí jeho jméno leží sice v základu teorie, která možná nesplňuje
jeho nejnáročnější představy, je ale vybudovaná na základech uložených
v jeho filozofii. Tato filozofie, zdá se, zdaleka nevyčerpala svůj potenciál
jako inspirační zdroj teorie relativity
a zůstává dodnes stále úrodnou půdou, na níž mohou vyrůst další a další
Machovy nebo Machovské principy. Machovo dílo rozhodně není muzeální
archiválií, jež by se měla jen čas od času oprášit. Každému se vyplatí
ho přečíst a promyslet, protože je to dílo stále živé.
......................... * .........................
[1]
R.H. Dicke: Many Faces of Mach, Gravitation and Relativity,
H.-Y.Chiu & W. Hoffmann (eds),
     p. 121-141, Benjamin Inc. NY, (1964)
[2]
J. Barbour: The Discovery of Dynamics, Oxford Univ. Press, (2001)
[3]
A. Einstein: Prinzipielles zur allgemeinen Relativitätstheorie,
Annalen der Physik 55,
     Vierte Folge, (1918), p. 241-244
[4]
E. Mach: Die Mechanik in ihrer Entwicklung, Historisch-kritisch
dargestellt, Akademie-Verlag Berlin
     (1988), (Siebente verbesserte und vermehrte Auflage,
Leipzig F.A. Brockhaus (1912))
[5]
A.K.T.Assis: Relational Mechanics, Apeiron Montreal (1999)
[6]
H. Poincaré: La Science et –Hypothése 1902
(Science and Hypothesis 1905)
[7]
I. Newton: Principia, Motte's Translation, Revised by Cajori,
Univ. of California Press, (1962)
[8]
H.G. Alexander: The Leibniz-Clarke Correspondence, Manchester Univ. Press,
(1998)
[9]
L.E. Loemker: Gottfried Wilhelm Leibniz Philosophical Papers and
Letters,
     Kluwer Acad. Publishers, Vol. 2, (1989)
[10]
C. Neumann: Über die Prinzipien der Galilei-Newtonschen Theorie, Taubner
Verlag (1870),
     (Taubner Archiv zur Mathematik, Band 8, Leipziger mathematische
Antrittsvorlesungen)
[11]
L. Lange: Nochmals über das Beharrungsgesetz, (Wundts) Philosophische
Studien II,
     p. 539-545, (1885)
[12]
M. von Laue: Dr. Ludwig Lange 1863-1936 (Ein zu Unrecht Vergessener.),
     Die Naturwissenschaften 35, Heft 7, (1948)
[13]
E. Schrödinger: Die Erfüllbarkeit der Relativitätsforderung in der
klassischen Mechanik,
     Annalen der Physik 77, p. 325-336,
(1925)
[14]
W. Pauli, Albert Einstein in der Entwicklung der Physik,
Phys. Bl. 15, 244, (1959)
      Poznámky:
1) themis.cz je registrovaná doména společnosti Themis, karass teoretické
fyziky. Kontaktní adresa může být
jan.kadrnoska@themis.cz nebo mach@themis.cz   .
2)
V případě citátů z Newtonových Principií předpokládám, že se jedná o vlastní
Machův překlad z latiny. Na místech, kde se to jevilo jako vhodné, jsem se
více držel Cajoriho anglického překladu, který byl pořízen patrně více
nezávisle, na rozdíl od Machova překladu, který je uveden samozřejmě účelově.
Také se lze domnívat, že překlad latinského originálu prostřednictvím angličtiny
se vzdálí méně původnímu významu než prostřednictvím němčiny (jen z toho důvodu,
že Newton byl Angličan). Latinský originál, jistě nenahraditelný, je dnešnímu
čtenáři ale méně přístupný také z toho důvodu, že by se myšlenkově musel více
přenést do 17. století, což s sebou přináší omezení ale i zároveň novou
inspiraci a jistě stojí za námahu tomu, kdo to dokáže.
V češtině existuje více útržkovitých překladů Principií (namátkou Vopěnka,
Nový-Smolka,
Horák/Koyré), které jsem záměrně nepoužil, protože evidentně zdůrazňují kontext
vlastních textů, v nichž jsou citovány. Citáty uvedené zde by tedy měly
sloužit toku Machovy argumentace.
3) Tedy v časově úměrných úsecích se pohybují jak tělesa "nezávislá", tak
i "závislá", tedy všechna. Ale jistě jsou i tělesa, jejichž časové úseky si
úměrné nejsou a kam potom taková tělesa zařadit?
4)
Hledání smyslu této rovnice v nás ale patrně zanechá přinejmenším rozpačité
pocity. Co s takovou rovnicí počít? Zřejmě by se mohlo jednat o návrh nové
formule pro sílu, protože explicite vyjadřuje druhou derivaci metrické
veličiny.
Neobsahuje v sobě žádnou závislost na hmotnosti, což je u Macha možná
překvapující, ale v první fázi to ani tolik nevadí - jak už bylo zmíněno,
například u Keplera se hmotnost také nevyskytuje a přesto jsou jeho výsledky
velkolepé.
Ačkoliv je druhá derivace vyjádřena v závislosti na nižších derivacích,
jak se to obecně požaduje, je tu záhadný faktor a, který
lze jen obtížně interpretovat.
Pokud by to byla odezva zmíněného pohybu na dvou míjejících se přímkách,
měli bychom ji chápat jako počáteční, resp. okrajovou podmínku
a = ± 1/2  dr/dt(±&infin).
Ve formulaci zákona ale nemají počáteční
podmínky co dělat, a takové znásilnění principů analytické mechaniky je
zcela nepřijatelné. I kdybychom tedy deklarovali a jako nějakou vnější,
dejme tomu "stavovou" konstantu, musíme se hlavně ptát, jaký je program
takto zavedené síly. Mohlo by to snad být tak, že v systému několika nebo
mnoha hmotných bodů je každá dvojice obdařená takovouto silou a potom bychom
byli postaveni před úkol najít její výslednici, která působí na testovací
částici? Je těžko si představit, že by takto formulovaná úloha byla korektní.
Každopádně Mach nikde neříká, co vlastně máme pomocí uvedeného vzorce
vypočítat nebo k objasnění čeho bychom ho měli užít a není přípustné
mu v tomto směru něco podsouvat.
5)
Mach ve své Mechanice po podrobné kritice Newtona přichází s názorem, jak
by základní výroky mechaniky strukturoval sám:
"...
5. I když zůstaneme zcela u Newtonova pohledu a pomineme
některé zmíněné komplikace a neurčitosti, které jsou zestručnělým výkladem
pojmů "čas" a "prostor" spíš zamlženy než odstraněny,
je možné Newtonovy formulace nahradit jednoduššími, metodicky lépe
uspořádanými a lépe vyhovujícími výroky.
Dle mého mínění mohou vypadat takto:
a. Experimentální tvrzení.
Tělesa si za jistých, experimentálně stanovených okolností, vzájemně udělují
opačná zrychlení a to ve směru jejich spojnice.
(Princip setrvačnosti je zde už obsažen.)
b. Definice.
Poměr hmotností dvou těles je opačný k poměru zrychlení, která si navzájem
udělí.
c. Experimentální tvrzení.
Poměry hmotností těles jsou nezávislé na povaze fyzikálního stavů těles
(ať už magnetických, elektrických, atd.), které si udělují zrychlení
a také zůstává stejný, ať už ke zrychlení dojde přímo nebo nepřímo.
d. Experimentální tvrzení.
Zrychlení, která tělesa A, B, C, ... tělesu K udělí, jsou navzájem
nezávislá.
(Věta o silovém parallelogramu odtud bezprostředně vyplyne.)
e. Definice.
Pohybová síla je součin hmotnosti tělesa a zrychlení vyvolané v tomto tělese.
...."
6)
Mach se přátelil s otcem slavného fyzika, který pocházel z prominentní pražské
židovské rodiny, ale ke konci století změnil od základu svůj život - přesídlil
do Vídně, změnil si jméno, konvertoval ke katolíkům a oženil se. Mach byl
také kmotrem Wolfganga, který se narodil ve Vídni 1900 a jeho celé jmého
je tedy Wolfgang Ernst Pauli. I když se machovské filozofii později
vzdálil, přesto v sobě nikdy nezapřel doslova "machovský křest".
7)
Stylizace sebe sama do role oběti "křížové výpravy" relativistů proti Machovi
neodpovídá Machově celoživotní orientaci a nadhledu, s kterým se ve
filozofických a fyzikálních diskuzích pohyboval. Zajisté, text byl vydán pod
patronací Ludwiga, ten ovšem v těchto letech byl stále s Dinglerem ve styku.
Tomu Mach kdysi věnoval svou přízeň v předmluvě 7. německého vydání Mechaniky
5. února 1912:
"Ve svých 74 letech, sužován těžkou nemocí, nehodlám už dělat žádnou další
revoluci. Doufám ale v podstatný pokrok od jednoho mladšího matematika,
Dr. Hugo Dinglera, který, posuzováno podle jeho prací ("Grenze und Ziele
der Wissenschaft", 1910 a "Die Grundlagen der angewandten Geometrie", 1911),
zachoval svobodný a nezaujatý pohled pro obě [empirickou a logickou]
strany vědy."
H. Dingler byl zapřisáhlý odpůrce teorie relativity a A. Einsteina.
Vzhledem k později projevenému oportunismu Dinglera proto řada historiků
nevylučuje redakci textu Předmluvy k Optice 1921.
(Podrobněji k těmto společensky citlivým otázkám například J.T.Blackmore,
K.D.Heller.)
8)
Ludwig Mach, předmluva k 9. vydání Mechaniky, leden 1933:
"Musím vypovědět ohledně té věci z konce roku 1915; dokud byla ještě dostupná
příslušná literatura...."
Podle Ludwiga, Mach o sobě píše jako o relativistovi, ale to nesmí dnešního
čtenáře zmást - význam slova "relativita" není zřejmě dost široký na to, aby
do sebe pojal všechny své tváře. Toho si všimli mnozí badatelé a v základních
rysech se rozlišuje Einsteinova "fyzikální relativita" od Machovy
"epistemologické relativity".
......................... * * * .........................